Hrdina jsi ty! Prohlášení Plan C k nadcházejícím britským parlamentním volbám
Už 12. prosince proběhnou ve Spojeném království parlamentní volby. Velká část tamní levice vidí v Labour party a Jeremy Corbynovi obrovskou naději na změnu. Naši kamarádi a kamarádky z Plan C, zdola organizované antikapitalistické platformy, při příležitosti konání voleb vydali prohlášení, ve kterém se věnují otázce, jestli jsou volby a strany to jediné, o co se může opírat progresivní politika. [spoiler: Nejsou.:)] Přinášíme překlad tohoto prohlášení.
Bez ohledu na to, jak dopadnou volby, musíme pokračovat v boji „zdola“.
Všichni zoufale čekáme na konec dekádu trvající vlády konzervativců (a Liberálních demokratů) jako na spásu. Víme, jak končí pohádky: čekáme na hrdinu, který nás zachrání. Po letech bídy se kolem Jeremyho Corbyna, předsedy labouristů, utvořilo hnutí se skutečnou socialistickou politikou. Chceme, aby labouristé tyto vyolby vyhráli. A mnozí z nás pro to hodně dělají – chodíme ode dveří ke dveřím, obvoláváme voliče, registrujeme nové voliče, mluvíme s lidmi v našich sousedstvích, se členy našich rodin i s kolegy v práci. Podle aktivistů a aktivistek stojících za grassrootovou kampaní na podporu vítězství labouristů Momentum představují nadcházející volby „příležitost pro změnu téhle země, která nastane jen jednou za generaci“. Většina z nás, žijících ve společnosti, kde hendikepovaní lidé páchají sebevraždy, nemocní umírají na chodbách nemocnic a děti se živí odpadky, tváří v tvář klimatické krizi nepředstavitelných rozměrů, tyto volby skutečně vnímá jako poslední naději. Jsou tu ale další (a další a další).
Hnutí kolem korbynismu má své kořeny ve stejných touhách jako celosvětová vlna sociálních bojů, které sledujeme. V Honkongu, Ekvádoru, Chile, Bolívii, Katalánsku, Indonésii, Libanonu, na Haiti, v Kolumbii, Iráku, Guineji, Alžírsku, Egytě, Íránu, ve Francii, Kurdistánu, prostě kamkoliv se podíváš, se zavedený pořádek hroutí.
Zdá se, že všechny tyto boje jsou o základní otázce, před kterou stojí náš svět: Na jedné straně krutost neoliberalismu, brutalita moci, hrůza fašismu, vymírání druhů a ničení klimatu, a na druhé straně lepší svět pro všechny. Tento boj se odehrává právě teď ve volebním souboji mezi labouristy a Konzervativní stranou. Jde ale jen jedno pódium z mnoha, na kterým se tento historický souboj odehrává. Rosa Luxemburg to řekla nejlíp: volba je pořád stejná – “socialismus, nebo barbarství”.
V tomto kontextu nesmíme zapomínat, že případný úspěch labouristů ve volbách je důležitou bitvou, kterou se pokusíme vyhrát, není to ale vyhraná válka. Musíme se dívat dál, než jen na to, co je tady a teď. Jsme součástí historie a ta se odehrává pořád a všude. Nezastaví se, ať už tyhle volby vyhrajeme, nebo prohrajeme.
Nesouhlasíme s tím, že je tohle příležitost, která nastane „jen jednou za generaci“. Takový přístup naznačuje, že neexistuje žádná moc a žádná možnost změny mimo volby. Tuhle myšlenku zastávají ti, kteří uznávají jen moc parlamentu. Z historie ale víme, že pravda je blíž opaku: žádné změny v náš prospěch se nedosáhlo bez stávky, boje a společenského konfliktu. Moc je v ulicích, domovech a na pracovištích.
Kde se nacházíme?
Kde jsme teď, jaká je naše pozice v historii a co bychom měli dělat dál? Více než deset let jsme byli svědky náporu hyper-indivualismu, politiky škrtů a gentrifikace, nastolujících do všech sfér života kapitalistickou disciplínu “pracuj, nebo zemři”. Tyto tlaky zničily kapacitu lidí pro autonomii, sebeorganizaci a kolektivní akci třídy pracujících. Šlo o zaměrný cíl neoliberálního projektu, který je nepřátelský vůči všem formám kolektivismu, včetně státního paternalismu.
Neoliberální projekt je o třídní síle. Jde o pokus zničit práva pracujících s cílem další akumulace kapitálu v rukách třídy kapitalistů. Finanční krize v roce 2008 srazila kapitalismus dočasně na kolena. Vše, co následovalo byl neoliberalismus na steroidech a „business as usual“. Něco zůstalo při starém: útoky na práva pracujících, likvidace sociálního státu, neokoloniální a vykořišťovalské tendence. Vlak se porouchá, ale nezoufej, můžeš se dívat na seriály Amazon Prime na svém iPhonu plném koltanu z Konga. Máš nízkou mzdu, ale čokoláda a oblečení jsou furt levné. Nájem roste, ale můžeš pronajmout svůj gauč, aby jsi měla zaplacení internetu. Je to dystopie, ale nudnější než jsme čekali.
Tyto věci vidíme denně ve zprávách. Co se děje víc potichu, je dodatečná zátež, přisouzena třetímu faktoru v akumulaci kapitálu: prostředkům společenské reprodukce. Nároky kapitálu jsou pro pracující příliš velké, aby je snášeli bez (neplacené) sociální a emocionální práce. Někdo se musí starat o tvoje děti, vařit tvoje jídlo, starat se o tvou babičku a spát s tvým šéfem, ne? Patriachální fašismus vystrkuje svou ošklivou hlavu a práva žen a migrantů jsou hrubě potlačována s cílem snížení ceny společenské reprodukce.
Kam dál? Budování moci
Víme, že v reakci na tyto krize a boje proti nim musíme budovat jiný typ moci. Musíme narušit tok kapitálu, abychom mohli prosazovat naše požadavky a zvrátit jednosměrný tok bohatství. Musíme zviditelnit podmínky, za kterých jsme nuceni žít, a musíme je převzít pod kontrolu. Musíme mezi sebou budovat silné sociální vztahy. Musíme najít způsoby, jak se udržovat a reprodukovat, jíst, pečovat o sebe, milovat a pracovat nezávisle na kapitálu. To jsou principy sociální stávky, která je pro Plan C zásadní už léta. Výhra prostřednictvím volebních uren podpoří naši možnost dělat tyhle věci, ale i kdyby labouristé vyhráli, nebude to dlouhodobé řešení, které potřebujeme.
Abychom se vypořádali s krizí kapitalismu, musíme usilovat o konec vlády kapitálu a státu nad společností. To bude vyžadovat rozvoj kultury vzájemné pomoci a budování našich vlastních institucí, jež jsou třeba pro posílení schopnosti hnutí pro přímé akce. Konečným cílem pak bude uvést do pohybu vlnu transnacionálních bojů, které mohou zásadně přeorientovat společnost směrem ke komunistickému obzoru.
Co to konkrétně znamená? Znamená to, že musíme mít kontrolu nad prostředky naší vlastní sociální reprodukce, nad způsobem, jakým reprodukujeme náš každodenní život. Musíme být schopni se živit, starat se a bydlet a musíme být v pozici, abychom mohli převzít naše pracoviště tak, aby naplňovala naše potřeby. Potřebujeme vybudovat odbory nájemníků a družstevní bydlení, potřebujeme militantní dělnické odbory, potřebujeme školky a domovy pro seniory, jež nejsou závislé na feminizované práci, potřebujeme podporu duševního zdraví, která nás posilňuje místo toho, aby nás ponechávala na milost trestajícího státu. Potřebujeme přístup k půdě, abychom mohli pěstovat vlastní jídlo a vařit vlastní pivo, pořádat naše vlastní akce v našich vlastních barech a kavárnách, nebo aby se prostory, které často navštěvujeme, staly součástí infrastruktury hnutí. Musíme sdílet zdroje, které máme, a získat zdroje, které potřebujeme.
Tyto instituce hrají dvojí roli: posilují naši schopnost bojovat tváří v tvář pokračujícímu útoku neoliberálního státu, také nám ale umožňují začít hrát role, které momentálně zastává stát, při příští krizi se z nich ale začne stahovat. Tak nakonec vybudujeme hegemonii. Až kapitalismus a stát odmítnou naplňovat základní potřeby lidí, my to ale budeme moct udělat a uděláme to, pak začneme vyhrávat.
Zpět k volbám
Co pro nás znamená korbynismus v kontextu těchto globálních bojů? Jedna věc je, že se podařilo inspirovat a politizovat velké množství lidí. Ti se ale také bohužel staly součástí struktury, která se cyklí kolem volebního systému. Dalším pozitivem je, že socialistické myšlenky dokázaly proniknout do běžných médií a dostaly se do povědomí lidí víc než dříve. Nejdůležitější pro nás je, že Corbynovo volební vítězství by bylo z krátkodobého hlediska prvním významným narušením neoliberálního kapitalistického projektu. Mohla by to pro nás být politická barikáda, ze které bychom se měli posunout vpřed, zejména pokud to lze využít k obnově nezávislých institucí, které nám tolik chybí. Pokud se tak stane, budou stát a velký kapitál považovat vládu vedenou Corbynem za hlavní hrozbu. Pokusí se tuto hrozbu co nejdříve potlačit. V takovém případě bude jazýčkem na vahách úspěchu nebo neúspěchu projektu Corbyn síla občanské společnosti odolat reakci. A ta bude závislá na tom, zda budeme mít kontrolu nad institucemi.
Co bychom měli dělat dál po volbách, ať už úspěšných nebo prohraných? Odpověď leží mimo volby. Leží v nás všech. Spočívá v hnutí. Myšlenka jednoho hrdiny, jediných voleb, jednoho okamžiku je mýtus, který nám podsouvá naše společnost. Ochromuje naši schopnost jednat. Zoufale potřebujeme reorganizovat společnost tak, abychom byli schopni vyhovět naplňovat vlastní potřeby, abychom mohli kontrolovat vlastní sociální reprodukci.
Zapomeňte na hrdiny. Po volbách se budeme muset na levici přeskupit, setkávat se a budovat instituce mimo stát a kapitál, nad kterým musíme vyhrát.
Přeloženo z anglického originálu zveřejněného na webu Plan C.
Plan C před několika lety vytvořili krátké video na téma sociální reprodukce. Tady se na ně můžete podívat s českými titulky.