Tohle není poslední slovo: Majina závěrečná řeč
Ve středu 4. února odsoudil budapešťský městský soud nebinární antifašistu*ku Maju k osmi letům vězení. Přinášíme překlad Majiny závěrečné řeči pronesené před soudem.
Spolulidé, vážený soude,
rád*a bych se s vámi podělil*a o několik slov, než toto trestní řízení dospěje ke svému předběžnému závěru.
Nejprve to nejzásadnější: nikdy jsem nezpochybňoval*a samotný princip ani legitimitu trestního procesu, ani existenci státu, který má fungovat jako ústavní stát pro všechny. Ne. Upozorňoval*a jsem pouze na nespravedlnosti a nebezpečí, která tento konkrétní proces zde v Maďarsku skrývá. Stejně bych jednal*a i v Německu. Demokracie musí umožňovat odpor vůči každé podobě autoritářství a útlaku. Každý rozsudek, který zde padne, bude zároveň hodnocen podle toho, zda a jak jsou trestány mé projevy a mé jednání. V posledních měsících se však stále zřetelněji ukazuje, že maďarský stát tyto rozpory netoleruje. Demonstrace a shromáždění jsou zakazovány a projevy solidarity spojené s tímto procesem jsou systematicky blokovány. Vzniká klima zastrašování, jehož cílem je vzbudit strach – strach z toho, že budete označeni za teroristy. Jsou opravdu protest a solidarita – ať už přicházejí od našich rodičů, nebo od cizích lidí – tím, co ohrožuje naši společnost? Bojíte se mě? Bojíte se mého otce, když vezme do ruky mikrofon, nebo kamaráda, který jen vykřikne heslo?
Za sebou mám dvacet pět měsíců vyšetřovací vazby. Po prvních šesti měsících věznění v Německu jsem byl*a nezákonně vydán*a do Maďarska. Obrátil*a jsem se na Spolkový ústavní soud Německa, aby vydání zabránil – a skutečně, nejvyšší německý soud rozhodl nejprve předběžným opatřením a později i konečným rozsudkem, že vydání bylo nezákonné a protiústavní, protože queer lidé jsou maďarským státem systematicky marginalizováni. Ano, byli jsme vymazáni z ústavy; naše slova a naše projevy jsou kriminalizovány; naše samotná existence má být učiněna neviditelnou. Já, který*á jsem se vymanil*a z binárních genderových kategorií, jsem se našel*la jako Maja. Rozhodnutí ústavního soudu však přišlo příliš pozdě. Saský kriminální úřad mě v noci unesl, letecky deportoval z Německa a bez váhání uvrhl do samovazby.
Dlouhodobá samovazba – s méně než dvěma hodinami smysluplného lidského kontaktu denně – je považována za „bílé mučení“. Já ji snáším už osmnáct měsíců. Její odůvodnění je absurdní. Zpočátku se tvrdilo, že je třeba chránit ostatní přede mnou, protože jsem údajně „brutální a nebezpečný*á“. Po roce se argument náhle otočil: prý je třeba chránit mě před nenávistí ostatních vůči queer lidem. Tuto izolaci navíc doprovázejí každodenní ponižující donucovací praktiky a zvláštní bezpečnostní režim, jehož zdůvodnění je dodnes utajováno. Dlouhodobá samovazba, odpírání spánku, ponižování a násilí – to jsou metody používané k vynucování přiznání. Mají člověka zlomit, zničit jeho duši, připravit ho o důstojnost, naději i sebeúctu. Kdybyste svou milovanou pokojovou rostlinu zavřeli*y do sklepa, pochopili*y byste, co je s námi vězni*eňkyněmi zamýšleno.
Tuto soudní síň znám už rok. Šestnáct jednacích dnů jsem zde seděl*a spoutaný*á na dřevěné lavici za a pozorně naslouchal*a, zatímco se v tomto řízení rozhodovalo o mém životě. K obviněním jsem mlčel*a. Bylo to něco málo přes dva týdny soudních jednání. Když se však dnes podívám do zrcadla, mám pocit, jako by uplynuly celé roky. Ve svém prvním pokusu formulovat „závěrečné slovo“ jsem se popsal*a jako „uvadlá květina“. Člověk totiž ke svému přežití potřebuje světlo – ale především blízkost, bezpečí a společenství. To vše je nám, lidem zavřeným za mřížemi, systematicky odepíráno.
Vážená prokuratura v mém případě selhala. Ano, i když se dnes třesu, i když mě pronásledují neklid a noční můry, i když po dnech samoty otupím vůči vlastním emocím, i když se mi svírá hrdlo při pohledu na to, kolik dalších lidí musí v těchto politických procesech trpět – zůstává se mnou laskavost a smysl pro morálku, univerzální morálku. Kdykoli se mi v cele nedostává dechu, vzhlédnu k úzkému pruhu nebe, kde jsem na podzim viděl*a táhnout divoké husy, a znovu se upnu k přesvědčení, že solidarita je silnější než násilí.
Po roce a půl věznění jsem zahájil*a hladovku, abych upozornil*a na porušování lidských práv, kterému jsme my, věznění*é, vystaveni*y. Nechal*a jsem svůj život balancovat na okraji propasti, abych přiměl*a odpovědné k činu. Ano, byl to projev zoufalství. Ano, období hladu bylo tiché a beze slov. Především však byla má hladovka výrazem naděje – křehké naděje, křehké jako malá květina, kterou jsem zasadil*a do praskliny ve zdi mezi oknem a mřížemi. Byla vyjádřením mé touhy žít a tvořit. Byla voláním po lásce, které našlo tisíce ozvěn, a zároveň obžalobou těch, kdo mi ve vězení upírají vztahy, vzdělání i práci.
Malá květina už nekvete. Měsíce úzkosti a čekání plynuly dál – celá roční období se vystřídala. Lidé, které miluji, zemřeli. Smutek zůstává stát, zatímco já bojuji s osaměním a doufám v návrat domů. A já se vrátím – jako jednající bytost. Nikdy mě nedokážete proměnit v pouhý objekt, který lze spravovat a kontrolovat. Každý den zažívám hřejivou solidaritu mnoha lidí a nacházím mezi nimi vzory, které mi dodávají odvahu. Ukazují mi, že máme volbu, jakkoli bolestnou. A ukazují mi, že spravedlivější a mírumilovnější způsob společného života je možný. Nejsem naivní. Vidím tu sílu v jiskření vašich očí. Jsem hluboce vděčný*á za všechny vaše paže, které mě obejmou, když přichází tma a chlad.
Ano, toužím po svobodě a žádám ji. Dovoluji si bojovat za svou svobodu i za svobodu všech ostatních. K tomu nepotřebuji moc zavírat lidské životy dovnitř nebo ven. K tomu nepotřebuji vynášet konečné soudy nad druhými. To může klidně dělat prokuratura. Pro mě je svoboda něčím jiným. Rozkvétá ve víře, že společně dokážeme vytvořit něco spravedlivějšího než věznice, tábory a deportační centra; že dokážeme vytvořit něco mírumilovnějšího než pouta, zbraně a tankové divize. Znamená to hledat to, co může přetrvat pro ty, kteří přijdou po nás, chránit již vybojované svobody a dovolit, aby z každé pochybnosti mohl vyrůst nový začátek. Mluvím s nadějí – protože existuje tolik lidí, kteří se nepodřizují pohrdání a necítí ani právo, ani povinnost tak činit.
Tento proces – stejně jako procesy v Mnichově, Düsseldorfu a Drážďanech – je procesem politickým. Stát tvrdí, že je ohrožen, že je obětí násilí. Všichni víme, jaký rozsudek si přeje premiér této země. Prokuratura mi nabídla čtrnáct let vězení výměnou za přiznání; v opačném případě mi hrozí až dvacet čtyři let. Tento trest má posloužit k posílení jejich vyprávění o „vražedné Antifě“, která se vydala na „lov lidí“. Jsem si vědom*a obav, že tento rozsudek má být zneužit k mému vyřazení ze společnosti na půl života – možná na celý – jako odstrašující příklad pro ostatní. Přesto mě obžaloba přiměla sepsat své stanovisko k procesu a vysvětlit, proč je antifašismus základem mého jednání a podmínkou mého univerzálního nároku na spravedlnost. Antifašismus je nezbytnou sebeobranou demokratických společností proti totalitarismu, autoritářství, ničení a pohrdání. Nejen v obžalobě, ale i opakovaně mimo tento proces jsou emancipační a antifašistické zkušenosti, které nám zůstaly po válkách, fašismu a kolonialismu, vykreslovány jako teror. Nic ve mně netouží po násilí. Netoužím ubližovat ani zabíjet – moje mysl se tomu vzpírá. Nechci být tyranem*kou ani hrdinou*kou. V prvním návrhu svého posledního slova jsem psal*a, že chci zůstat „květinovým dítětem“, které se pohybuje lidskými zahradami s něhou, pozorností, zvědavostí a láskou. Vím, že jsem takový*á byl*a a jsem. Každý den si slibuji, že takovým*ou zůstanu – a nikdy nezapomínám na přání dělat to společně.
Zároveň si však myslím, že to samo o sobě nevystihuje politický rozměr těchto procesů. Ty dalece přesahují mou osobní zkušenost. Musím se ptát, co to znamená, když jsou zakazovány pokojné demonstrace, zatímco demonstrace fašistů, kteří po nás házejí výkaly, zakazovány nejsou; když vládne cenzura a pomluvy; když se samotná myšlenka „obranné demokracie“ ocitá na seznamu teroru; když jsme všichni*všechny označeni*y za nepřátele státu; když banky zavírají účty solidárním organizacím; když je kriminalizována právní pomoc; když lidská důstojnost patří jen některým; když je občanská společnost státními představiteli označována za nepřítele. Nevíme, kde to skončí. Můžeme si pouze slíbit, že nepřestaneme chránit a bránit život.
V prvním návrhu jsem chtěla psát o třech usušených květinách jako symbolech lásky, přátelství a rozmanitosti. Jsou to tři drobné, křehké květy, které jsem dostala vylisované v zeleném přáníčku a které jsem po posledních pětadvacet měsíců znovu a znovu brala do rukou. Jsem odhodlaná to všechno uchovat a vracet zpět tolik, kolik budu schopná. Díky vám chápu, že má smysl zůstávat, má smysl doufat, a že se cítím v bezpečí tam, kde stojím po vašem boku – tam, kde je to nutné a kde už není místo pro váhání. A vím, že existuje místo tak velkolepé a živé jako louka plná divokých květin; místo za zdmi žalářů a daleko od veškerého násilí, kde vy i já můžeme být lidmi mezi lidmi.
Děkuji vám za pozornost. A děkuji vám za to, že jste během těchto dvou let – během těchto šestnácti dnů – tak často stáli*y při mně, ať už blízko, nebo z dálky. Miluji vás.
Una promessa rimane ancora, ci faremo vivi!(Jeden slib zůstává: ozveme se / přežijeme / dáme o sobě vědět.)
Přeloženo z anglické verze proslovu publikované na stránkách solidární kampaně Budapest antifascist solidarity committee.