Analýza, akce, emancipace: Prohlášení Kolektivu 115

„Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu.“
Galadriel, Pán prstenů

Svět se změnil. Uplynulo deset let od začátku ekonomické krize. Krize, která za sebou zanechala hlubokou nedůvěru v představitele starého světa. Dnes je již všem jasné, že doba před ní, stejně jako devadesátkové iluze o svobodě pro všechny se nevrátí. V lepší budoucnost dnes nevěří liberální vysokoškolák z velkého města ani zaměstnankyně pracující za minimální mzdu v Babišově masokombinátu. Nevěří v ni snad ani pravicoví populisté a političtí podnikatelé, kteří z této situace získávají moc a bohatství.

Právě pravicový populismus dnes získává na síle a jeho představitelé, kteří by už zase chtěli třídit lidi podle původu, sedí v parlamentech a vládách stále více (nejen) evropských zemí. Nacionalisté se tváří jako alternativa k současnému marasmu, nenabízí ale nic než vládu pevné ruky. Ta se zdánlivě zaměřuje jen na ty, kteří neuspěli ve vražedné konkurenci a skončili na sociálním dně společnosti, nebo migranty prchající před válkami, terorem a bídou. V důsledku ale tvrdě dopadne na všechny, včetně těch, kdo teď této politice tak nadšeně tleskají. Současná politická reprezentace sbírá body díky ekonomickému růstu a stále více koncentruje moc do svých rukou. Babiš, Trump a Macron mají společné nejméně jedno – před deseti lety bychom se představě, že nám budou vládnout, smáli.

Nehodláme plakat pro starý svět a jeho představitele, kteří nás svojí neoliberální politikou do této situace dostali. Nehodláme ani sedět s rukama v klíně. Jestli se jednoho dne nechceme probudit v režimu, kde jedinou volbou těch šťastnějších, kteří splňují představu „normálního“ příslušníka národa, je dřít do úmoru, musíme tento svět změnit.

„Naše rozhodnutí ukážou daleko více než naše schopnosti.“
Albus Brumbál, Harry Potter a Tajemná komnata

„Jak měnit svět, když jsem na to sám?“ To je první věc, která může napadnout nespokojeného člověka. „Jdi k volbám,“ řeknou mu ti, kteří politickou aktivitu omezují na vhození lístku do volební urny. „Přidej se k naší politické straně,“ slyší zase od politických profesionálů, kteří potřebují loajální podřízené. „Začni u sebe,“ radí mu pro změnu ti, kteří uvěřili iluzi, že svět lze změnit tím, co si dáváme do nákupních košíků. Máme plné zuby lidí, kteří chtějí rozhodovat o našich životech. Jednotlivec ale sílu něco měnit nemá a nikdy neměl. Proto jsme se rozhodli vytvořit skupinu. Organizací můžeme překonat izolaci dnešní individualistické, sobecké společnosti. Nechceme být další politickou stranou, která soupeří o pasivní voliče. Rozhodli jsme se sami přetvářet svět okolo sebe. Jednoduše proto, že když se sami nepostavíme za své zájmy, nikdo jiný to neudělá. Chceme budovat nehierarchický kolektiv založený na vzájemné podpoře, respektu a solidaritě. Organizace je pro nás také možností, jak se společně – a navzájem – učit. Chceme být také co nejotevřenější lidem mimo kolektiv. Věříme, že naše praxe může v budoucnu inspirovat další lidi.

„Brzy pochopíš, že je rozdíl mezi tím znát cestu a jít po ní.“
Morpheus, Matrix

Motto naší skupiny zní: „Analýza, akce, emancipace.“ Bez porozumění fungování současné kapitalistické společnosti nejde usilovat o zásadní společenskou proměnu. Zároveň je třeba poučit se z minulých chyb emancipačních hnutí. Věnovat se teorii samozřejmě neznamená jen vysedávat nad tlustými knihami a rezignovat na to, co se děje ve světě kolem nás. Naopak! „Teorie bez praxe je prázdná, praxe bez teorie je slepá.“ Bez radikální, teorií podložené kritiky zůstává každá akce pouhým aktivismem. Bez akce se ale nedosáhne pokroku. Proto budeme aktivní, ať už půjde o práci na perspektivě nového, svobodného světa nebo o vzdor proti všemu, co naši společnost vrací zpět. Emancipací myslíme osvobození od útlaku státu, národa, kapitálu a patriarchátu, v němž všichni musíme žít.

Chceme budoucnost, která není nalinkovaná na základě toho, kde a s jakou barvou kůže se člověk narodil, jak velké je jeho bohatství, jak je výkonný nebo jaká je jeho sexuální a genderová identita. Osvobozená společnost se nemůže řídit principy zisku a neustálé konkurence. Postavit společnost na solidaritě a rovnostářství není naivní sen, ale nutná podmínka pro zachování si vlastní lidskosti tváří v tvář barbarství současného světa. Chtít kvalitní život pro všechny je ten nejzodpovědnější politický postoj.

Vědět, co chceme, je stejně důležité, jako za svou vizi bojovat. Začneme hned, protože včera bylo pozdě. Někteří z nás už zažili spoustu úspěchů i slepých uliček a snaží se poučit z vlastních chyb, jiní vstupují na úplně nový terén a přinášejí s sebou spoustu nadšení a nových přístupů. Ať už půjde o zablokování náckovského pochodu masovou občanskou neposlušností, tvoření míst pro setkávání se a navazování komunitních vztahů v našich čtvrtích, boj proti sexistickému chování, boj za klimatickou spravedlnost nebo něco úplně nového, budeme u toho!

„Budoucnost není napsaná.“
Joe Strummer, zpěvák The Clash

Někdejší modla pravice Margaret Thatcherová tvrdila, že „neexistuje alternativa“ k neoliberalismu. Dnes, o třicet let později víme, jak moc se mýlila. Na rozcestí stojíme právě teď. I když už ne tak často, stále ještě slýcháme, že „žijeme v tom nejlepším možném světě“ a že cokoliv jiného je utopií. Nejnebezpečnější utopií ale je představa, že současný stav je udržitelný. Tržní logika vytváří stále větší rozpory, které bez našeho přičinění povedou ke stále většímu autoritářství a ekologické katastrofě. Nebo – a to je na nás všech – se pokusíme vznikajících rozporů využít k budování společnosti založené na rovnostářství a solidaritě. Je i na nás, jakou cestou se svět vydá.

Sociální hnutí v devadesátých letech říkala, že jiný svět je možný. Dnes víme, že jiný svět je nevyhnutelný. Nesmíme ztrácet odhodlání promýšlet svět, jaký bychom ho chtěli mít, sebrat odvahu udělat krok do neznáma a pracovat na uskutečnění naší vize. Slova jako imaginace a solidarita se mohou zdát nekonkrétní. Skrývají ale širokou paletu budoucích světů – světů rodících se ve vzájemné pomoci mezi sousedy a kamarády i světů globální solidarity. Nezapomínáme, že žádný problém není pouze lokální. Uvědomujeme si, že naše konání i nekonání má vždy konkrétní důsledky. I proto jsme tady, proto se naše cesty propletly a proto budeme společně hledat cesty k lepší budoucnosti. Pojďte je hledat s námi!

Praha, červenec 2018

Kolektiv 115