Kolektiv 115: Nikdy nešlo jen o antifašismus
S jedním ze členů nedávno vzniklého radikálně levicového Kolektivu 115 jsme hovořili o aktivistickém vyhoření, snaze smířit rozličné protestní proudy a hledání nového emancipačního slovníku.
Co vedlo k založení nové radikálně levicové skupiny Kolektiv 115?
Primární impuls vzešel od lidí z Iniciativy ne rasismu (INR), kteří byli trochu frustrovaní a vyhořelí z toho, že v Česku je protestní hnutí slabé a rozdrobené, takže přišli s nápadem založit širší organizaci, která by víc přála spolupráci. Nešlo o vidinu jednotné platformy, protože spolupráce mezi skupinami radikální levice, vždy nějak existovala. K115 by měl být větší, organizovanější a také akceschopnější, tudíž by mohl řešit více témat najednou.
Jde o vidinu větší organizace, nebo to už je realita?
K115 je už nyní větší, než bývala třeba INR, protože spojila lidi z více kolektivů. Klíčové je, že nejde o žádnou INR volume 2, ale něco kvalitativně jiného. Pracujeme s lidmi z různých skupin, z nichž každá přináší vlastní agendu. Nejde přitom o pohlcení už existujících iniciativ, spíše o individuální zapojení některých členů do širšího kolektivu. V rámci organizace vznikly zatím tři pracovní skupiny: antifašistická, feministická a třetí, která se zaměřuje na boj o město. Plánujeme ještě environmentální skupinu.
Motto, na nějž odkazuje název K115 („analýza, akce, emancipace“) připomíná název německé postautonomní organizace TOP Berlin („teorie, organizace, praxe“). Jde o náhodu nebo přiznanou inspiraci?
Se skupinou TOP Berlin se známe, takže je možné, že pro někoho mohla být inspirací, primárně ale platí, že jsme motto zvolili kvůli jeho obsahu, nikoliv jako nápodobu. Bez analýzy jakýkoliv aktivismus nemůže být promyšlenou politikou, bez akce není možné pohnout ani sirkami na stole a emancipace je proces, jenž jednotlivce i společnost vede k svobodnějšímu a spravedlivějšímu uspořádání. Hledání názvu bylo tématem dlouhých debat, což je u organizace se širokou agendou pochopitelné.
Vznik vaší skupiny souvisí se zánikem kolektivu INR. Za roky existence toho ale INR v rámci českých antifašistických aktivit dost udělala. Problém xenofobie spíše narůstá, je to vhodná doba pro ukončení činnosti?
Pokud by to znamenalo, že K115 téma antifašismu zahodí, tak by to bylo špatně, ale k tomu nedošlo, neboť jde stále o nedílnou součást naší politiky. Vidíme, že situace se mění, zatímco dříve byli hlavním problémem militantní neonacisté, a strategií INR byly primárně veřejné protesty a blokády, tak dnes se situace proměňuje, protože se fašizují etablované politické struktury. I proto je třeba hledat nové strategie a taktiky odporu a antifašistické praxe, což je jeden z úkolů, kterým se chceme zabývat.
Může vyčerpanost INR souviset s reaktivností, která člověka neustále nutí reagovat na činy politických protivníků, ale nenechává prostor k prosazení vlastní politické agendy?
Do určité míry určitě, ale INR nešlo nikdy jen o antifašismus a vždy se snažila prezentovat i celkové vidění své politiky, včetně kritiky kapitalismu nebo třeba feministických témat. Pro tak malou skupinu to možná bylo moc široké rozkročení, což mohlo vést k určité frustraci. V K115 můžeme vyhoření předcházet a leckomu můžeme naopak usnadnit návrat k aktivismu, protože uvnitř neexistují bariéry mezi jednotlivými pracovními skupinami. Pokud je někdo vyčerpán radikálním antifašismem, tak se může věnovat jiným sociálním bojům.
Ve vašem prohlášení místo tradiční levicové terminologie využíváte popkulturní odkazy: citujete Brumbála z Harryho Pottera, Galadriel z Pána prstenů a Morpheuse z filmu Matrix. Chcete tímto způsobem oslovit mladší generaci?
Chtěli jsme úvodní prohlášení trochu odlehčit, nejsme skupina akademiček, které znají nazpaměť Marxův Kapitál, a rádi bychom byli inkluzivním kolektivem, v němž si každý může najít své místo. Ne každý z nás se dostal k levicové politice skrze teorii, spousta to brala (sub)kulturní cestou nebo skrze nějakou konkrétní životní zkušenost. Jazyk levicové teorie není často lehce srozumitelný a K115 chce ke společnosti mluvit i jinak, než jen jazykem teorie.
Lze ale v citovaných dílech vůbec zaznamenat nějaké odkazy na levicovou politiku?
To ani nebyl záměr, víme o tom, že Tolkien byl konzervativec, Harry Potter liberál a Morpheus svého druhu elitář. Jde o to, co sdělují vybrané věty, nikoliv celá díla. Všiml jsem si, že s tím někteří lidé mají problém, ale volba citátů neznamená, že se vzdáváme levicové terminologie, jen bychom ji rádi trochu aktualizovali a snad i zpřístupnili více lidem.
A funguje to?
Je to úvodní prohlášení, v budoucnu budeme určitě produkovat texty nejrůznějšího druhu, včetně těch akademičtějších. Každopádně, po zveřejnění prohlášení, se nám lidi začali hlásit právě proto, že je zvolená forma oslovila. Zkušenost z minulosti nám říká, že to funguje. Bylo tomu tak v případě INR, která se vědomě vzdávala určitých slov, jež u nás působí jako rudý hadr na býka a to samé jsme mohli vidět v případě autonomního sociálního centra Klinika, kde si také dost hráli s jazykem. Ve východoevropském kontextu má podobný přístup oprávnění. Můžeme donekonečna vysvětlovat veřejnosti, že naše představa antiautoritářského komunismu se neshoduje s praxí bývalého režimu, ale těžko tak přesvědčíte někoho, kdo prošel perzekucí nebo byl třeba pronásledován člen jeho rodiny.
Chcete se poučit z chyb emancipačních hnutí minulosti. Jaké chyby máte na mysli?
Hlavně odvěkou nemoc levičáctví, kterou je sektářství, třeba v podobě uzavírání se do striktně subkulturních struktur nebo ustavičného hlídání vlastní ideologické čistoty. Bavit se o ideologii a politice je pro nás velmi důležité, ale nesmí se z jednou vydiskutovaného kánonu stát neměnné dogma. Aby mohl být člověk v minulosti součástí sociálního hnutí zdola často musel dokonce nějak vypadat, což je slepá cesta, která uzavírá možnost zapojení více lidí. Když se subkultury politizují, tak to je třeba vítat, řada z nás z takového prostředí pochází, ale neměly by otázku vlastního životního stylu fetišizovat. Další cestou, kterou jít rozhodně nechceme, je snažit se o změnu skrz státní struktury, zároveň nám ani nesedí povstalecký anarchismus, tedy představa, že mezi současností a utopickým cílem už stojí pouze násilné povstání, které musíme teď hned provést.
Snažíte se smířit historicky nepřátelské vztahy mezi revolučními marxisty a anarchistickými proudy?
Spojení radikální levice používáme právě proto, že se pod něj vleze více myšlenkových tradic, ze kterých se snažíme vyzobat to podstatné. Součástí kolektivu jsou lidé ovlivnění anarchismem, stejně jako antiautoritářským marxismem nebo třeba demokratickým socialismem. Identitářství v našem případě nehraje žádnou roli.
Chystáte akci Vzpurná Praha: Dny práva na město. Kdo má právo na město a jak by ho měl uplatňovat?
Zcela určitě lidé, kteří v něm žijí. Možností i témat, která se nabízejí, je celá řada. Od práva na bydlení, přes cyklistické stezky až po padání mostů. Jsou různé způsoby, jak si město brát zpět, i když nesmíme zapomínat, že jsme ho vlastně nikdy neměli. Město dnes patří penězům a kapitálu. Jeho podobu určují developerské firmy a tržní logika, což je vidět třeba na Metropolitním plánu. Vzpurná Praha se snaží kombinovat teorii s praxí, nabídnout analýzu, ale i praktické workshopy, na nichž se dozvíte třeba to, jak se bránit vystěhování.
Jaký je váš postoj k přímým akcím?
Přímá akce patří do repertoáru radikální levice a my se jí určitě nevzdáme. Nemělo by jít, ale o akce konané jen pro dobrý pocit z nich. V případě Dnů práva na město nejde o to, říkat lidem, co mají dělat, najít za ně řešení, ale naopak propojit aktivisty, kteří už v této oblasti působí, s lidmi, které stav města trápí. Společně pak musí hledat způsoby, jak brát právo na město do vlastních rukou.
Lukáš Rychetský
Rozhovor vyšel původně v kulturním čtrnáctideníku A2 č.18/2018. Ilustrace Alexej Klujkov.