Írán: Náznaky revoluce

Íránem v současné době otřásá další masivní vlna protestů. Přinášíme překlad textu od našeho kamaráda, Hamida Mohseniho, iránského-německého nezávislého novináře působícího v Berlíně.

Íránem v současné době otřásá další masivní vlna protestů. Ve více než stovce měst už dva týdny[1] vycházejí lidé do ulic, aby demonstrovali proti Íránské islámské republice (ÍIR). Vedou bojovné střety se silným, ale podle všeho přetíženým bezpečnostním aparátem, ničí různé symboly vládnoucího režimu a obsazují vládní úřady nebo se jim dokonce občas podařilo dočasně ovládnout celá města jako například převážně kurdské Ošnavíje. Hlášeno je již více než sto mrtvých a tisíce zatčených. Protesty od počátku zahrnují čin, který je sám o sobě revoluční a děsí islamistické vládce a jejich hluboce sexistickou ideologii: Ženy si sundávají povinný hidžáb, čímž se hlásí k aktuální vlně protestů. Tato vlna protestů je feministická, progresivní a demokratická.

Vlnu protestů vyvolala smrt dvaadvacetileté Mahsy Jiny Amini, íránské Kurdky, která zemřela v policejní vazbě. Kvůli jejímu šátku ji v Teheránu oslovila íránská „mravnostní policie“ a zatkla ji. Obvinění znělo, že je jí vidět příliš mnoho vlasů, což bylo shledáno jako „neislámské“ a „neslušné“. Jako „výchovné opatření“ jí bylo nařízeno strávit několik hodin ve vazbě v nechvalně proslulé věznici Evin. Když ji z vězení propustili, byla Amini v kómatu a o tři dny později v nemocnici zemřela. Íránské úřady tvrdí, že Amini zemřela na epileptický záchvat, po němž následoval infarkt, a že již dříve trpěla zdravotními problémy – což je typické vysvětlení úmrtí v důsledku mučení. Podle očitých svědků jí byla při zatýkání rozbita hlava o kapotu auta. Ostatní ženy ve vězení v době po jejím propuštění řekly: „Někoho tam zabili.“ Aminina rodina v rozhovoru uvedla, že jejich dcera byla před zatčením v dobrém zdravotním stavu. Vysoce postavení íránští lékařští odborníci veřejně prohlásili, že smrt na infarkt je velmi nepravděpodobná. Uniklé CT Amininy hlavy jasně ukazuje na krvácení do mozku jako na příčinu úmrtí.

Demonstranti měli od počátku jasno: Mladou ženu zabili státní úředníci kvůli kusu látky nebo „kvůli několika pramenům vlasů“ (jak se vyjádřila Aminina matka na dceřině pohřbu). Nejprve se shromáždění a protesty konaly v kurdské části Íránu, zejména v hlavním městě oblasti Sanandadži (místě Aminina bydliště), ale během několika hodin se protesty rozšířily po celé zemi a Aminina fotografie a hashtagy #IranProtests2022 a #MahsaAmini obletěly digitální svět.

Právě banalita její smrti zapříčinila, že se protesty tak rychle rozšířily a nabyly takové intenzity. Miliony íránských žen tento typ obtěžování znají, ať už ho zažily na vlastní kůži nebo byly svědky podobné šikany na sestrách, tetách, matkách nebo kamarádkách. A íránští muži také zažívají, jak jsou ženy poplivávány, uráženy, bity, kopány, zatýkány a mučeny tím nejhorším způsobem ze strany konzervativních stoupenců režimu i ze strany již zmíněné „mravnostní policie”. Aminina smrt byla důsledkem každodenní kontroverzní praxe, jež byla už od vzniku Islámské republiky kritizována i z řad vládnoucí politické třídy. To vysvětluje frustraci, hněv a nakonec i odvahu těch, kteří v současné době v Íránu protestují.

Kus látky s mnoha významy

Hidžáb je v Íránu mnohem víc než jen kus látky. Je klíčem k pochopení ideologie Islámské republiky a nejdůležitějším předmětem největšího a nejdůležitějšího sociálního hnutí v zemi – ženského hnutí.

Nošení hidžábu zakázal šáh – prozápadní autoritář a „modernizátor shora“ – v době před nástupem Islámské republiky.  V proti-monarchistické revoluci v roce 1979, na které se v zemi podílelo mnoho různých sil, byl nově hidžáb interpretován jako symbol odporu proti šáhovi; mnoho žen, včetně levicových, progresivních a jednoznačně feministických, jej nosilo ze strategických důvodů – byl to symbol odporu. Po revoluci si mulláhové a jejich představitel Chomejní zajistili moc masivním použitím síly proti svým předchozím spojencům. Pomocí zákazů organizací a stran, věznění a masových poprav zničili dříve silné komunistické strany a Lidové mudžáhidy, a zajistili si tak neomezenou moc. Povinný hidžáb nyní již nebyl nástrojem opozice. Nový vládnoucí zákon nutil ženy, aby ho nosily, a jeho nenošení bylo vykládáno jako loajalita k šáhovi a označováno za kontrarevoluční a vlastizrádné.

Nebyl to jen jeden z mnoha zákonů, ale zákon, který sledoval jeden z nejdůležitějších zájmů islamistů. Jejich ideologie charakterizovala ženy jako submisivní společnice mužů (jediných skutečných hybatelů dějin), kterým byly v rodinách přiděleny nejrůznější reprodukční úkoly. Ženy však musely být silně kontrolovány, protože byly zároveň výhradně odpovědné za případný morální úpadek a (sexuální) zkaženost mužů. Zejména jejich vlasy, ale i jejich těla byla příliš svůdná, a proto musely být za každou cenu zahalené. Prostřednictvím žen začali mulláhové ovládat společnost. Aby zdůraznil význam této kontroly a hidžábu, Chomejní jednou řekl: „Pokud by islámská revoluce neměla mít jiný výsledek než zahalení žen, pak to samo o sobě k revoluci stačí.“[2]

Hidžáb se tak stal nejdůležitějším předmětem ženského hnutí v porevoluční éře. Přestože se v Chomejního očích jednalo o nejdůležitější opatření, zakusil ze strany ženského hnutí odpor, včetně masové demonstrace 8. března 1979, která zavedení hidžábu přinejmenším oddálila. Dokonce i po vzniku Islámské republiky ženy opakovaně bojovaly proti hluboce sexistické realitě života v Íránu. To se samozřejmě týkalo více aspektů než jen oblékání: práva v manželství a při rozvodu, právo podílet se vedle mužského opatrovníka na rozhodování, minimální věk pro (nucený) sňatek a pro trestní odpovědnost, právo na potrat, zákaz vykonávat povolání ve všech odvětvích, zastoupení v politice atd. Ale hidžáb jako symbol sjednotil celkovou neutěšenou situaci jako nic jiného – zejména v každodenním životě. Íránské ženy vedly po desetiletí boj občanské neposlušnosti a podařilo se jim dosáhnout toho, že šátek nosí volněji a že ukazují více vlasů, zejména ve velkých městech, jako jsou Teherán a Isfahán. Před několika lety byly spuštěny kampaně, aby ženy vycházely na veřejná prostranství bez hidžábu a/nebo v „křiklavém“ oblečení a natáčely se při tom. V prosinci 2017 Vida Modavahed – pravděpodobně svobodná matka z nižší třídy – vylezla na elektrický rozvaděč na významné teheránské „Ulici Revoluce“, sundala si z hlavy bílý šátek a mávala jím na tyči. Ikonická fotografie této scény obletěla svět a dnes se zdá být téměř prorocká.

I nyní, v současném protestním hnutí, jsou sejímání hidžábu a silná přítomnost žen v prvních řadách při jakýchkoli formách protestu symbolem, který – bez ohledu na výsledek – nejsilněji charakterizuje tuto vlnu protestů a trvale poškozuje legitimitu Islámské republiky. Tyto odvážné ženy jsou také políčkem do tváře těm levicově-liberálním pseudofeministkám, které tvrdí, že v boji proti hidžábu jde jen o „trochu větru do vlasů“ a prosazování „západních ideologií“.

Sud střelného prachu

Zářijové protesty, stejně jako předcházející vlny povstání v Íránu, nespadly z nebe. Jejich intenzitu a radikalitu pochopíme teprve tehdy, pokud vezmeme na vědomí kontext a situaci, v níž se země politicky a ekonomicky nachází.

Zaprvé, Íránská islámská republika má významnou „vrozenou vadu“ v tom, že její představitelé nemají dostatečné kompetence k řešení mnoha otázek ve složitém světě 21. století. V politicky totalitním systému Islámské republiky obsazují několik skutečně vlivných pozic výhradně islámští učenci, kteří prošli přísným klerikálním vzděláním.

Zadruhé, Írán je velmi zkorumpovaný. Konglomerát mulláhů a vojensko-průmyslového a ekonomického komplexu revolučních gard rozděluje všechna klíčová odvětví ekonomiky do takzvaných „bonjád“, v rámci kterých si posunují příkazy, povolení a rozhodnutí sem a tam s jediným cílem – maximalizace vlastního zisku. Obrovská propast mezi příslušníky státního aparátu a obyvatelstvem se projevila mj. kvůli sankcím: zatímco vládci neslevili ani o píď ze svého luxusního života, stále více obyčejných lidí se propadalo do existenčních krizí a nevědělo, zda budou zítra schopni uživit sebe a své rodiny. Tento stav se nadále zvrhává, když Islámská republika ve snaze získat sympatie oznamuje, že je třeba dále snižovat všechny rozpočty v zemi, ale miliardy nadále plynou podporovaným politickým skupinám a milicím v regionu, aby mohly pokračovat v zástupných válkách proti Západu – zejména v Sýrii, Iráku, Izraeli a Jemenu.

Zatřetí, současné protesty přicházejí v nejhorší možnou dobu: Současný vůdce Chameneí je oslaben jak zdravotně, tak charismaticky. Pozoruhodné je, že se k protestům vůbec nijak významně nevyjádřil, jak to obvykle dělá. Prezident Raisi, který je tak jako tak slabý a nemá u obyvatelstva skutečnou legitimitu, dokonce strávil dlouhou dobu mimo zemi, protože si během shromáždění OSN v New Yorku kupoval suvenýry od „satana“. A nakonec i obrovský bezpečnostní aparát, považovaný za všemocný, vykazuje trhliny. Koneckonců permanentní protipovstalecký boj proti vlastnímu obyvatelstvu, který je již několik let veden stále pravidelněji, zanechává své stopy. Často se již objevují (nepotvrzené) zvěsti, že bezpečnostní složky jsou unaveny brutálním a smrtícím postupem proti spoluobčanům, kteří mají někdy oprávněné důvody protestovat. Během současných protestů byly navíc pořízeny záběry jednotek, které jdou proti sobě navzájem. Někteří policisté si zřejmě řekli, že protesty už dlouho nezvládnou kontrolovat. V posledních dnech je do boje proti protestům nasazováno stále více dětí. Stejně jako v 80. letech během „války v Zálivu“ proti Iráku – kdy byly děti posílány na frontu, aby odminovávaly minová pole s příslibem, že se dostanou do ráje – Islámská republika opět nasazuje děti do další války, tentokrát do války proti vlastnímu lidu.

Íránský lid je v posledních letech tak zoufalý, že tuto zemi nelze označit za nic jiného než za sud střelného prachu. Různé příležitosti jsou jen jiskrami, které způsobí, že sud vybuchne: Ať už je to inflace přes 30 %, vysoké ceny potravin nebo benzínu, ekologická krize nebo nyní smrt mladé ženy kvůli hidžábu. Od roku 2018 dochází k radikalizaci, kdy se pod heslem „reformátoři, konzervativce – hra skončila“ projevuje zjevné narušení důvěry v politický systém, který před vlastním obyvatelstvem už ani nemůže předstírat, že je demokratický. Současnou situaci tak antiautoritářský íránský Slingers collective dokonce v současnosti označuje za „masové hnutí proti genderovému, etnickému a sociálnímu útlaku obyvatelstva ze strany teokratického režimu“.

Charakter protestů – solidarita, feminismus, demokracie

Aktuálně můžeme pozorovat působivou solidaritu mezi různými etnickými a náboženskými menšinami. Protesty se odehrávají po celém multietnickém státě a je z nich patrný společný zájem. Ne vždy tomu tak bývá. Také hesla naznačují jednotu a sesterství: Protože Amini byla Kurdka a kurdská část země je místem, kde jsou protesty nejintenzivnější, jedním z hlavních hesel je „Jin, Jiyan, Azadi (Ženy, život, svoboda)“ známé z Kobane. Můžete slyšet i hesla jako „Kurdistáne, jsi oko a světlo Íránu“. To je skutečně pozoruhodné, protože Írán je velmi diskriminující země. Nejenže stát zachází s etnickými a náboženskými menšinami (Bahá’í, Kurdové, Ázerbájdžánci, Turci atd.) jako s méněcennými občany, ale diskriminace a šovinismus se reprodukuje i ve společnosti. V posledních desetiletích žily tyto skupiny paralelně ve své vlastní realitě; když některá skupina protestovala, zůstávala většinou v izolaci. „Zelené hnutí“ z roku 2009 je toho dobrým příkladem; účastnila se ho především buržoazní, reformistická městská mládež ve větších městech, menšiny v různých pohraničních oblastech Íránu se k němu nikdy nepřipojily – těžko tedy bylo možné hovořit o celonárodním hnutí. Tentokrát je to jinak a protesty nepodněcuje a v podstatě nevede žádná skupina. A když jsou v této situaci v čele těchto protestů po celé zemi jednoznačně ženy, které si strhávají z hlavy nenáviděný hidžáb, pak lze hovořit o opravdu revolučním aspektu v rámci protestů.

Jako Íránec v exilu vás při psaní tohoto textu prosím: Mějte se na pozoru před íránskými skupinami v exilu a jejich agendou, jež je spíše propagandou. O hegemonii nad těmito protesty zvenčí bojují dvě větší skupiny, lidoví mudžahedíni se svým vedením sídlícím v Paříži a monarchisté se svým „následníkem trůnu“, princem šáha, který byl v revoluci 1979 poslán k čertu, sedícím v USA s pevnými vazbami na tamní vládu. Mají k dispozici zdroje, média a snaží se ovládnout solidární demonstrace po celém světě, zejména v USA, Kanadě a Velké Británii. Všechny tyto skupiny, ale zejména monarchisté, mají tendenci vtisknout protestům v Íránu svou pečeť. Ve svých médiích vybírají určité scény a píší prohlášení, v nichž chválí statečný íránský lid a vyjadřují solidaritu. Když se tito lidé snaží vysvětlit, co stateční protestující v Íránu „skutečně chtějí“, snaží se je politicky ovládnout a škodí boji v Íránu tím nejnebezpečnějším způsobem. V Íránu samozřejmě existují lidé, kteří s těmito skupinami sympatizují. Nicméně Íránci už mají všech těch exilových propagandistů plné zuby a právem říkají: Vy tam venku ve svých pohodlných sídlech na Západě mlčte, my tady riskujeme život. Takže navzdory všem snahám zmanipulovat záběry z protestů v Íránu tak, že lidé skandují, aby přišel princ a vládl zemi, skutečnost vypadá jinak: Skandují se velmi radikální i pokroková hesla, například „Chléb, práce, svoboda“, což je sociální požadavek, který si získal popularitu během povstání chudého lidu na přelomu let 2017 a 2018. Dalším velkým heslem je „Smrt utlačovateli – ať už je to šáh, nebo vůdce [Islámské republiky]“. Výše uvedená média tato hesla ve svém zpravodajství nikdy neuvádějí.

Kromě sloganů naznačuje podobné, progresivní a demokratické směřování i analýza současných forem protestů. Do této chvíle probíhají v mnoha městech a obcích střety v ulicích a odpor v každodenním životě. A to přestože, jak se ukázalo i v evropských zemích, samotná bojovnost málokdy vede ke skutečné změně a už vůbec ne k revoluci. Zvláště v případě Íránu, kde vedení Islámské republiky několikrát prohlásilo: Nikam nepůjdeme, po nás přijde spálená země. Co se týče jejich bezpečnostního aparátu, který je v potírání protestů a povstání světovou špičkou, čistý boj v ulicích většinou vyhrává režim. I když se íránské jednotky unaví nebo znejistí, protože vraždí vlastní lidi, může Islámská republika povolat milice z Libanonu a Palestiny, které si rády nasytí svůj rasismus a zabijí pár vzpurných Íránců. Lidé v Íránu to vědí a bolestně to zažili.

Proto se v posledních dnech píší a šíří výzvy ke stávkám a bojkotům. Nesmíme zapomínat, že v zemi nejsou povoleny žádné nezávislé odbory ani politická uskupení. Skupiny vyzývající k tomuto druhu protestu většinou působí v ilegalitě, nebo jsou v ojedinělých případech tolerovány kvůli své popularitě, jako například nezávislé odbory učitelů, které jsou od posledních let velmi aktivní a budují si dobré vazby na pracovníky a pracovnice z jiných odvětví. Jsou sice tolerovány, ale po každé akci je mnoho aktivistů zatčeno – takže svým způsobem musí také působit v ilegalitě. Byli první, kdo vyzval ke generální stávce, pak je následovaly skupiny studentstva a na asi deseti univerzitách probíhaly bojkoty a protesty. Dokonce i někteří pracovníci ve velmi důležitých ropných odvětvích se začínají připravovat na stávku, stejně jako řidiči kamionů, autobusů, pedagogové, akademici a mnoho pracovníků v maloobchodě plánuje totéž. Tento druh organizace je demokratický a má v sobě velmi progresivní představy o tom, jak by měla společnost vypadat. Íránci a Íránky nasbírali zkušenosti se stávkami a dalšími akcemi, protože už léta každý den takový boj probíhá, i když se netěší velké pozornosti.

Kam tato protestní vlna povede?

Ještě se může stát, že protesty budou potlačeny a rozdrceny, stovky lidí zemřou a několik tisíc bude zatčeno, bito, mučeno. Opět by byla zaplacena neuvěřitelně vysoká cena za hledání svobody. Ale tyto protesty zaručeně opět prohloubí rozkol mezi obyvatelstvem a Islámskou republikou. Jak daleko může taková roztržka zajít, než se vše rozpadne? Co se vůbec může stát, až tento režim ve skutečnosti zmizí? Budou svobodné volby? A kdo je vyhraje? I v Íránu je možný nový případ Sýrie – dlouhá, nekontrolovatelná a násilná občanská válka a krveprolití, země v totálních troskách. Toho se Íránci a Íránky velmi obávali, ale nyní opět hněv a frustrace překonávají strach. A to činí mnohé scénáře a prognózy zastaralými – krása revoluční situace spočívá v tom, že nic nelze s jistotou předpovědět.

Hamid Mohseni

[1] Text byl původně publikován v druhé polovině října 2022 (pozn. překladatele).

[2] Nameye-Zan, č. 2-3., Teherán, 2003.

[3] https://www.mei.edu/publications/country-free-fall-corruptocracy-full-swing-why-building-collapse-iran-matters

Hamid Mohseni je íránsko-německý nezávislý novinář působící v Berlíně. Od roku 2009 se angažuje v solidárních projektech s Íránem. Tento článek byl publikován 19. října v řečtině v magazínu Babylonia a následně 21. října 2022 v angličtině na webu antiatoritářské platformy Beyond Europe.