Přečtěte si text našeho proslovu z feministické demonstrace 8. března.

Ještě před tím, než byl Mezinárodní den žen oficiálně ustanoven na 8. března, vycházely ženy na přelomu března a února pravidelně do ulic, aby bojovaly za svá politická a hospodářská práva. V roce 1908, při stávce newyorských švadlen, jich do ulic New Yorku vyšlo více než 15 tisíc a požadovaly volební právo, zkrácení pracovní doby a zvýšení mezd. V roce 1917 v Petrohradě spustily ženské protesty za “chléb a mír” únorovou revoluci a po abdikaci cara schválila ruská vláda volební právo pro ženy.

Připomínat si 8. březen jako Mezinárodní den žen je důležité právě proto, že nám připomíná, jak silné a silní můžeme být, když se spojíme a společně bojujeme za svá práva a za to, čemu věříme. Ať už to v minulosti byly boje za volební právo, možnost studovat, rozvést se, jít na potrat, boje proti rasové segregaci a diskriminaci, nebo za lepší pracovní podmínky, bojovat za lepší a spravedlivější svět pro všechny můžeme jedině společně. A stejně tak důležité je zdůraznit právě slovo “bojovat”.

Často totiž můžeme slyšet, že ženy, stejnopohlavní páry, translidé, nebo dělnice, dostaly nějaká práva. Že jim bylo něco umožněno či dovoleno. Tak to ale není. Nenechme se obelhat naivní liberální představou, že pokud naše pozice dobře vysvětlíme a zvládneme je obhájit, musí být naše požadavky nutně vyslyšeny. Ti, kdo mají v rukou moc, nám naslouchat nechtějí. A dokud pro ně nebudeme představovat dostatečně velkou hrozbu, ani nebudou.

Některé z bojů, které kdysi ženy vedly, skončily vítězstvím, jiné boje však stále probíhají. A právě i díky těmto minulým vítězstvím jsme si mohly uvědomit, že pro skutečnou změnu společnosti, jen boj za formální rovnoprávnost žen a mužů nestačí. Boj proti konzervatismu, homofobii a transfobii a proti všem, kdo nám říkají, jak máme nakládat se svými těly, se nesmí omezit na snahu o povrchní reformy v rámci existující společnosti. Abychom dosáhly radikální proměny společnosti, musíme se spojit v boji proti patriarchátu a kapitalismu.

Společností stále více prostupuje autoritářství. Jedním z jeho příznaků je sílící antifeminismus. Ten se projevuje třeba snahami zdiskreditovat, nebo rovnou zakázat, genderová studia, jak jsme mohli vidět na příkladu Maďarska. Nebo různými snahami o omezování potratových zákonů, nebo homofobními referendy o rodině. I u nás se najdou vlivní politici a církevní představitelé, co mají podobné choutky, jako ti v Polsku nebo na Slovesnku. Osmý březen se tak stává připomínkou, že za svá práva musíme bojovat i dnes. Nejen pro to, že současný stav má daleko k ideálu. Ale i pro to, abychom se jednoho dne neprobudili do ultrakonzervativní dystopie.