Válka na Ukrajině: Nezbývá než se bránit

Pro mnoho Ukrajinců jsou kvůli ruské invazi řeči o neutralitě a vyjednávání zbytečné. Nyní se soustředí na přežití a odpor. Přečtěte si překlad rozhovoru s Oksanou Dutchak výzkumnou pracovnicí působící na Ukrajině a aktivistkou organizace E.A.S.T. – Essential Autonomous Struggles Transnational. V tomto rozhovoru s Transnational Social Strike Platform hovoří o současné situaci na Ukrajině a o lokálních pokusech o sebeorganizaci, jak se vyrovnat s válkou. Na otázku, jak vytvořit transnacionální politiku míru, podle ní neexistuje snadná odpověď. Pokračovat v mobilizaci a komunikaci napříč hranicemi je klíčové, ale měly by jít ruku v ruce s radikálním přehodnocením samotné transnacionálnosti, tvrdí.

Transnational Social Strike Platform: Jaká je nyní situace na Ukrajině a jak místní obyvatelstvo reagovalo na vypuknutí války?

Oksana Dutchak: Situace je velmi složitá. V prvních dnech se zdálo, že se ruské vojenské síly snaží neútočit na civilisty. Snažily se zničit vojenskou infrastrukturu země v domnění, že se vláda a společnost prostě vzdají. Ale to se nepodařilo.

Divím se, jak hloupá byla rozvědka: její kalkulace byla naprosto mylná. Nevyšlo to, protože ukrajinská armáda a lidé na místě začali jednat. Dává to určitou naději, ale rozhodně to dramaticky změnilo taktiku ruské armády.

Teď útočí na civilisty. Dnes [2. března 2022] bylo město Charkov silně bombardováno, zaměřili se na obytné čtvrti a centrum města. Nevíme, jak to bude pokračovat dál. Změna taktiky znamená jednak, že mají pocit, že se se svým odhadem na začátku strašně přepočítali, a jednak to, že je to nyní pro civilisty velmi nebezpečné.

Mnozí západní levičáci obviňují NATO, ale nikdo neudělal pro posílení místní podpory pro NATO a myšlenku vstupu do NATO více než Rusko nyní. Právě teď byl zveřejněn průzkum veřejného mínění, podle něhož tuto myšlenku podporuje rekordních 76 % lidí, a to především díky raketově rostoucím číslům v regionech na jihu a na východě, které jsou obvykle v opozici vůči NATO. Snahou dostat Ukrajinu pod svůj totální vliv dosáhli pravého opaku, protože většina lidí je nyní silně proti Rusku.

Existují lidé, kteří nejsou radikálně protirusky naladěni. Je to ale těžké, když vidíte, co se děje. Vezměte si bombardování Charkova, což je jedno z největších měst na Ukrajině a převážně ruskojazyčné město. Míra nenávisti je teď velmi vysoká. Je to pochopitelné. Za těchto okolností je těžké vnímat Rusko jinak.

Když americká armáda a oficiální představitelé vydávali všechna ta varování, že se Rusko chystá zaútočit, moc lidí tomu nevěřilo. Ani já jsem tomu do poslední chvíle nevěřila. Nyní se zdá, že Rusko se aktivně připravovalo na plnohodnotnou invazi přinejmenším několik měsíců.

Ukrajinští levičáci o tom mluvili už delší dobu, ale většinou to bylo marné a nikdo tomu nevěnoval pozornost. Nyní vidíme, jak se Rusko snaží obnovit svou imperiální moc se strašnými důsledky pro nás, pro Rusy, pro stabilitu světa a tak dále.

Mám přátele, kteří zůstali v napadených městech, a příbuzné, kteří se nemohli nebo nechtěli dostat ven. Mnozí z nich se připravují na partyzánskou válku. To byl také obrovský omyl ruské vlády, protože – nevím, jestli tomu opravdu věřili, nebo ne – jejich víra byla, že je všichni Ukrajinci budou vítat. Místo toho vidíme záběry neozbrojených civilistů, kteří se stavějí do cesty tankům. To je také pravděpodobně jeden z důvodů, proč ruská armáda změnila taktiku a rozhodla se zahájit nálety na civilní cíle, aby je demoralizovala, protože letadla nezastavíte tím, že pokojně zablokujete silnice.

Vyskytly se také případy, kdy lidé zaútočili na tanky zápalnými lahvemi. Kyjev se připravuje na partyzánskou válku a mnoho dalších měst to dělá také. I kdyby jim kalkulace nějak vyšla a podařilo by se jim zde instalovat loutkovou vládu, okupační vláda dlouho nevydrží, protože situace se vymkne kontrole a zapojí se do ní i civilní obyvatelstvo. Ne všichni lidé to dělají [připravují se na válku, pozn. red.], ale je těžké to nedělat, když se dějí takové věci. Myslím, že na mnoha místech by se lidé snažili o pokojný odpor. Pokud budou letecké údery ničit města, bude těžké klást odpor jakoukoli formou.

Vypuknutí plnohodnotné války na Ukrajině bylo připravováno týdny válečné rétoriky jak ze strany USA, tak ze strany Ruska. Jak se k probíhající situaci staví feministické a dělnické organizace na Ukrajině?

Různé organizace reagovaly různě. Lidé se snaží dobrovolně organizovat a poskytovat nějakou podporu civilistům. Na místě probíhá spousta sebeorganizace, jež podporuje evakuaci lidí, pomoc při cestě na bezpečné místo, ale také na podporu lidí, kteří zůstávají ve městech a nemohou nebo nechtějí odejít, ale chybí jim léky nebo potraviny. Některé zdola organizované iniciativy se také organizovaně i neorganizovaně připravují na partyzánskou válku.

Mnozí využívají svých kontaktů s lidmi v zahraničí, aby pomohli těm, kteří překračují hranice, protože potřebují dopravu, potřebují místo k přespání v Polsku, Rumunsku nebo Moldavsku. I tento druh síťování je intenzivní. Dělají to také anarchisté, feministky a levicové organizace. Je zde spousta sebeorganizace, a to jak v rámci pomoci civilistům, tak v rámci přípravy na nadcházející invaze do měst.

Jsme svědky toho, že na hranicích uvízli a jsou často diskriminováni lidé kvůli barvě pleti. Máte o tom nějaké zprávy?

Tento problém existuje – nevím však, nakolik je systematický. Lidskoprávní aktivisté se snaží tuto otázku nastolit a mluvit o ní veřejně. A zrovna nedávno se objevila oficiální reakce vlády, která výslovně uvedla, že [na hranicích] nesmí docházet k diskriminaci, přičemž byl zahraničním studentům distribuován zvláštní online formulář, který jim má pomoci při cestě přes hranice.

Vidím, jak rozdílně Evropa reaguje. Polsko otevřelo hranice pro ukrajinské uprchlíky – bylo jednou z prvních zemí, která tak učinila. Srovnejte to s jeho reakcí v době polsko-běloruské hraniční krize [která začala v červenci 2021, pozn. red.]. Vidím to naprosto a vnímám to z kritického hlediska. Je to samozřejmě rasismus. Není to o tom, že by ty země byly na Ukrajince příliš hodné. Je to o tom, že se chovají špatné k jiným lidem. Vypovídá to hodně o rasismu a o tom, jak jsou různé země vnímány.

Máte nějaké zprávy z pohraničí? Jsou lidé, které znáte a kterým se podařilo překročit hranice?

Jsou tam obrovské, obrovské fronty lidí, kteří přecházejí auty i pěšky – situace je těžká. Jedna moje kamarádka utíkala ze země. Na hranicích strávila dva dny. Ona a její tři děti. Naštěstí už přešli na druhou stranu. Problém je, že lidí, kteří se snaží odejít, je obrovské množství a dobrovolníci na obou stranách hranic se snaží pomáhat, protože lidé nemají dostatek oblečení a noci jsou chladné. Takže se je snaží někde ubytovat nebo se jim alespoň snaží nějak pomoci. Z polské strany, z moldavské strany se lidé snaží organizovat transfery pro Ukrajince, většinou zdarma, a odvážejí je do míst, kde mohou zůstat, nebo je odvážejí do měst, kde mají příbuzné.

Je možné vytvořit opozici proti této válce, aniž bychom museli volit mezi NATO a Ruskem? Je možné vybudovat transnacionální iniciativu žen, migrantů a pracujících, která se vymyká nacionalistické logice a geopolitické perspektivě?

Diskutuji s levicově smýšlejícími lidmi z jiných zemí a někdy mě překvapuje, jak se bojí svalovat příliš malou vinu na NATO a snaží se do každé věty vložit, že „na vině je také NATO“. Jistě, NATO může být vinno do určité doby, ale když začnou padat bomby z nebe, může být za bombardování viněno pouze Rusko. Odtud z místa situace vypadá jinak, protože vidíme, jak se chová ruská vláda. Nehodlá se vzdát svých plánů. Těžko můžeme říkat, držme Rusko a NATO dál od tohoto místa, protože je to jen Rusko, kdo napadl Ukrajinu. Protože to není NATO, kdo bombarduje města, to je tady zcela zřejmé.

Nemůžete říct: „Nestavme se na žádnou stranu.“ Nemůžete se vyhnout tomu, abyste se postavili na jednu stranu, zvláště když jste tady. Nedoporučuji lidem ze západoevropské nebo východoevropské levice, aby říkali, že se nestaví na žádnou stranu. Nestavět se na žádnou stranu by zde znamenalo mýt si ruce.

Jeden přítel mi řekl, že za to může i NATO a až vše skončí, budeme mít kromě jiných problémů silně nacionalistickou a velmi xenofobní zemi. Tak jsem mu odpověděla: Jistě, to asi ano, ale budu o tom přemýšlet později, až se nebudou ostřelovat města a až tu nebude ruská armáda. Teď tyto problémy řešit nemůžeme. Můžeme o nich mluvit, ale nemůžeme ignorovat slona v místnosti.

Někteří levičáci říkají, že východiskem je vyjednávání a dohoda o neutralitě Ukrajiny. V tuto chvíli je pro mě těžké tento bod podpořit. Tento postoj je tak trochu koloniální, protože popírá suverenitu země. Je na lidech v zemi, aby rozhodli, co chtějí dělat, a aby se mohli rozhodnout, neměla by být válka. Jak už jsem řekla, tato válka rozhodla o mnoha Ukrajincích. Lidé říkají, že vždycky je na výběr, ale většina Ukrajinců teď na výběr nemá.

My nepopíráme svou schopnost jednat. Někteří západní levičáci popírají naši schopnost jednat a říkají nám, co by Ukrajinci měli dělat.

Zní to velmi hezky, když se říká, že Ukrajina by neměla stát na žádné straně, neměla by být v žádném bloku a měla by si zachovat neutralitu. Ale z historie vidíme, že neutrální status je vyhrazen silným státům, bohatým státům, státům, které se mohou bránit. Ukrajina nedokázala zastavit útok Ruska a teď se snaží bránit, ale nevím, jak dlouho v tom můžeme pokračovat.

Po anexi Krymu v roce 2014 se o statusu neutrality pro Ukrajinu mluví velmi těžko. Ukrajina se vzdala jaderných zbraní [v 90. letech, pozn. red.] a dostala záruku bezpečnosti, že její území bude celistvé a nebude napadeno žádným státem. Tuto záruku podepsalo několik zemí, včetně USA, Británie a Ruska. Tato bezpečnostní záruka byla v roce 2014 Ruskem porušena. Nemyslím, že by poté pro společnost bylo snadné dále důvěřovat zárukám. Viděli jsme, že záruky nefungují. Nemají žádné právní ani jiné důsledky. Mohou být kdykoli porušeny.

Takže nevím, jak se nyní můžeme vyhnout volbě mezi Ruskem a NATO. V tuto chvíli nemám odpověď.

Pravděpodobně jste viděla různá prohlášení proti ruské invazi a na podporu ukrajinského obyvatelstva. Ve výzvě ruských feministek postavit se proti Putinovu režimu a válce, se uvádí, že tato válka je pokračováním každodenní války vedené proti ženám, LGBTQI+ lidem a všem, kteří nepodporují Putinův režim nebo se proti němu nebouří. V Evropě i mimo ni se konalo několik demonstrací a mobilizací proti této válce s cílem odsoudit Putinovu odpovědnost. Co si o těchto iniciativách myslíte? Co může v tuto chvíli udělat transnacionální politika míru?

Na Rusko by měl být vyvíjen velký tlak. Jiné východisko neexistuje. Zašli příliš daleko.

Jsem velmi vděčná za všechny mobilizace, které probíhají po celém světě. Mám pro ně určitou naději, protože vidíme, jak tyto mobilizace vyvíjejí tlak na vlády těchto zemí. Pomáhají humanitárně, nejen co se týče vojenských dodávek, které jsou v tuto chvíli také důležité. Je těžké udržet antimilitaristický postoj, když jste v zemi, která byla napadena jinou zemí.

Jsem velmi vděčná lidem, kteří se v Rusku mobilizují. Někteří, ať už v Rusku nebo v zahraničí, se velmi aktivně podílejí na organizování tamních protestů a také na podpoře lidí, kteří utíkají z Ukrajiny. Také v jiných zemích mobilizují zdroje, poskytují informační podporu, infrastrukturní podporu…

Na Ukrajině se nyní hodně mluví o tom, že jedním z možných východisek z této války je povstání uvnitř Ruska. Nevěřím, že k tomu dojde. Občanská společnost a sebeorganizace v Rusku a v mnoha postsovětských zemích – a možná i na Ukrajině – jsou bohužel poměrně slabé a nelze je v takové situaci okamžitě vybudovat. Nevěřím, že se v ruské společnosti stane něco, co by Putina zastavilo. Opět, jakkoli to zní smutně, bych spíše hledala vzpouru elit v Rusku – ta může v krátkodobém horizontu situaci podstatně změnit.

S jakými nejpalčivějšími problémy se nyní potýkají ženy, dělníci a migranti, lidé na Ukrajině jako celek?

Nejnaléhavějším problémem je humanitární pomoc. Politický tlak, i když nepřinese velkou změnu, je stále jednou z věcí, které by se rozhodně daly udělat. Bohužel ne v Rusku, protože tam se snaží zablokovat všechny informační kanály, díky kterým by to lidé viděli. To je také obrovský problém. Ale my s tím nemůžeme nic dělat. Někdy mám pocit, že se uvnitř Evropy staví nějaká zeď.

Chtěla bych také upozornit na jednu věc, o které začaly mluvit některé levicové iniciativy. Když se podíváme do budoucnosti – ať už by byla jakákoli –, tak jednou z nejdůležitějších věcí je vzdát se ukrajinského vnějšího dluhu, aby MMF odepsal ukrajinský státní dluh, protože teď budeme potřebovat spoustu prostředků na obnovu země. A to by nabídlo možnost učinit ukrajinskou sociálně-ekonomickou politiku nezávislejší. To je asi také požadavek, který, jak doufám – vím, že už ho někteří lidé vyslovují – bude brzy viditelnější.

Jak se vymanit z geopolitického pohledu, podle něhož jsou ve hře jen státy s vlastními zájmy, zatímco ve skutečnosti existují lidé, kteří trpí přímými důsledky politických rozhodnutí?

Naprosto souhlasím s tím, že by bylo dobré se z této logice vymanit. Nemůžeme ale bohužel lidi ve vládě donutit, aby se z ní vymanili. Tam se rozhoduje, zejména pokud mluvíme o autokratických státech. Důležité je, zejména pokud se zamýšlíme nad současnou situací, vidět, jak to může být jinak. Je to ale logika, která se nyní vnucuje. Této rovině analýzy nemůžete uniknout, protože to vypadá, že právě na této úrovni se Putin rozhoduje. Jeho rozhodnutí a rozhodnutí lidí kolem něj jsou nyní nejdůležitějším faktorem v této situaci.

Této logice se dá uniknout, když máte společnost s poměrně vysokou mírou angažovanosti a nezávislosti občanské společnosti v obecném smyslu, jako jsou odbory, ale když máte velmi hierarchizovanou společnost s mocenskou strukturou shora dolů a lidé nemají téměř žádný vliv na to, co se děje, kudy se ubírají a jaká rozhodnutí se dělají, pak je tato úroveň analýzy jediná, která alespoň něco vysvětluje. Bohužel.

Není mi příjemné uvažovat v těchto termínech, ale nevím, v jakých termínech mám nyní uvažovat. Někteří lidé se tomu nyní snaží vyhnout. Snaží se být optimistická ohledně toho, jak jsou Ukrajinci sebeorganizovaní, jak toho v posledních dnech hodně dělají a budují sítě solidární podpory. To je velmi důležité, ale také chápu, že se to všechno může velmi snadno zničit, protože máte co do činění se zemí [Ruskem, pozn. red.], která se už nesnaží nikoho přesvědčit. Někdo říká, že na rozdíl od západních hegemonů se ruský stát nesnaží budovat měkkou sílu. Nevím, jestli se o to pokoušeli i v minulosti, ale v tuto chvíli je zřejmé, že na to prostě kašlou a spoléhají jen na hrubou sílu, a to velmi explicitně.

Jak vidíte roli nadnárodních hnutí za mír nebo proti válce, kromě praktických a humanitárních iniciativ solidarity s uprchlíky, které vidíme po celém světě – posílání potravin, léků a podobně? Co můžeme udělat z feministického, protivykořisťovatelského a antirasistického hlediska, co můžeme udělat kromě konkrétních iniciativ, abychom iniciovali určitý typ lidové mobilizace, která může tuto situaci zvrátit?

Nyní je pro toto mezinárodní hnutí zdola nebo samoorganizované hnutí, které se snaží budovat mír, velmi těžké období, protože válka začala tak náhle – ne pro všechny, ale pro většinu – a ukázalo se, že svět se změnil. Někteří z nás levičáků si zvykli žít v unipolárním světě, a teď už to tak není.

V nejlepším případě bude hnutí potřebovat nějaký čas na to, aby přehodnotilo koncepční rámec toho, jak o tomto světě přemýšlíme; jak přemýšlíme o hrozbách, které tu jsou; jak se tyto hrozby mění; jak se vyvíjejí; a jak je konfigurace reality už trochu jiná. Bez takové reflexe se v tuto chvíli nepohneme kupředu. Pokud se vše bude dělat správně, pokud se správně pochopí poučení ze současného okamžiku a pokud hnutí bude naslouchat lidem na místě, přehodnotí tento svět a hrozby vůči míru, které tu máme – protože se rozhodně mění.

Pokud toto poučení část tohoto hnutí nevezme v úvahu, pak bohužel ho rétorika, akce a mobilizace nebudou mít žádný smysluplný přínos pro cíl, kterého chtějí dosáhnout.

Nadnárodní Platforma pro sociální stávku sepsala prohlášení proti válce, které podepsalo mnoho organizací v Evropě. Perspektivou je vytvoření společného transnacionálního hlasu. Myslíte si, že podobné iniciativy jsou krokem správným směrem?

Iniciativy tohoto druhu jsou již součástí onoho přehodnocení, o kterém jsem mluvila. Proto je to důležité pro samotné hnutí a pro vytvoření vize, jak v blízké budoucnosti jednat. Existuje však také nebezpečí, že se bude mluvit o míru za každou cenu. Pokud říkáme, že bychom měli obnovit mír za každou cenu, je tu nebezpečná past: pak udělejme vše, co říká Rusko, a oni zastaví válku, aby zachránili životy lidí.

Tento přístup nabízí východisko jen ve velmi krátkém časovém horizontu, protože pokud sem Rusko přijde, dosadí sem svou vládu – konzervativní, reakční, utlačovatelskou, jaká je nyní v Rusku, nebo ještě horší. Například pro lidi, jako jsem já, a pro mnoho aktivistů, feministek, levičáků, LGBTQ+ aktivistů, odborářů, pro novináře a opozici by to znamenalo represe, a také by to znamenalo, jak to vidím já, že by od teď začala skutečná partyzánská válka. Obávám se, že se země rozpadne – se spoustou mrtvých a spoustou utrpení. Není to tak, že by Rusko přišlo a přestalo by dělat všechno to, co v posledních dnech na Ukrajině – a po mnoho let ve své vlastní zemi – dělá, takže to je také velmi nebezpečná past, kterou někteří lidé zřejmě nechápou.

Oksana Dutchak

Oksana Dutchak má doktorát ze sociálních věd a je zástupkyní ředitele Centra pro sociální výzkum a výzkum práce. Mezi její výzkumné zájmy patří: protesty, dělnické protesty, genderové nerovnosti, marxismus, marxistický feminismus.

Rozhovor původně vyšel na webu platformy Transnational social strike.